Každá samostatná činnost má svůj význam

Za více než dvacet let práce ergoterapeutky jsem se mnohokrát setkala s tím, že pracovníci i rodinní příslušníci chtějí klientům co nejvíce ulehčit každodenní život. Pomáhají jim s oblékáním, podávají předměty, připravují jídlo nebo vykonávají činnosti, které by klient zvládl alespoň částečně sám. Je to naprosto pochopitelné. Vychází to z dobrého úmyslu, z empatie i ze snahy ušetřit klientovi námahu nebo čas.

Právě zde ale často vzniká situace, která může mít opačný efekt. Pokud za klienta pravidelně vykonáváme činnosti, které ještě dokáže zvládnout, připravujeme ho o příležitost procvičovat své schopnosti. Soběstačnost se totiž neztrácí pouze v důsledku nemoci nebo věku. Může se postupně vytrácet i tehdy, když člověk přestane dostávat prostor být aktivní.

Ve své praxi se proto vždy snažím vést pracovníky i rodiny k tomu, aby nejprve hledali, co klient ještě dokáže, a teprve poté nabízeli pomoc tam, kde je skutečně potřeba. Někdy stačí několik minut navíc, povzbudivé slovo nebo drobná úprava prostředí a klient zvládne činnost samostatně. Právě tyto malé úspěchy mají obrovský význam – posilují sebevědomí, motivují k další aktivitě a pomáhají zachovat důstojnost člověka.

Často říkám, že dvě minuty navíc mohou znamenat mnohem více než rychle dokončená práce. Mohou být rozdílem mezi pasivním přijímáním péče a aktivním životem. A právě v tom podle mě spočívá skutečná podpora soběstačnosti.